Díky za vše
16. srpna 2020 v 16:05 | Praguenation
|
Pojednání
Tento blog mi kdysi zachránil život, protože po smrti mé dcery to bylo to jediné místo , kde jsem se mohl vypsat či vypovídat. Psát sem, bylo mou každodenní terapií. Za nějaký čas se to vyvinulo v zcela něco jiného a Blog.cz se stal mým přítelem a něčím, kde se zrodila má tvorba ve které pokračují nadále. Děkuji za krásných několik let a s nostalgii v srdci se loučím.
Díky za vše a třeba někdy, někde Sbohem ♥️😔🙏
Svět poté - Co by, kdyby...
17. července 2020 v 4:32 | Praguenation
|
Povídky
13.1.2021
Když se poprvé objevil, tak zasáhl celý svět. Nebyl to zásadní rozdíl od jiných epidemií chřipky, rozhodně ne co do počtu obětí. Však ekonomické dopady, které přišly poté, s tím počítal málokdo, rozhodně ne s takovou zničující silou. Svět se ocitnul na pokraji zoufalství a na hranici všeobecného úpadku. Ekonomický propad měl za následek miliony nezaměstnaných, statisíce sebevražd a osobních krachů. Vše se dělo pozvolna a ta blížící se katastrofa nebyla z prvu vůbec evidentní. Lidstvo bylo na hranici chudoby a to napříč Evropou i všemi kontinenty. Nejvíce však virus zasáhl Spojené státy americké, kde už předtím ekonomická situace nebyla dobrá.
Také tam prošlo změnou mnoho zákonů poté, co tímto kontinentě proběhlo mnoho nepokojů ohledně Black lives matter. Nesmělo se v podstatě nic a ten liberální obraz demokracie, na kterém si Státy tak zakládaly, byl ten tam. Z USA se stal absolutistický režim, jako z nějaké distopické alternativní reality. Zavíralo se za sebemenší provinění. V podstatě jste se mohl dostat do vězení, za to že řekněte sousedovi nevhodný vtip a ten vás poté oznámí úřadům. To ale nebylo to nejhorší! Slyšel jsem příběhy, kdy byli lidé zastřeleni přímo na ulici, protože před tím v obchodě ukradli něco k jídlu. Žádné rabování ani přepadení, pouze potřeba přežítí a za to následuje brutální poprava bez soudu a bez milosti.
Evropa na tom zatím nebyla tak zle, ale o podobných událostech jsem slyšel z Londýna či Bruselu. Koronavirová krize však měla v Evropě také mnoho obětí, jak počtem mrtvých, tak ekonomických. Svět se nám měnil pod rukama, aniž bychom tušili že se to děje. Když přišla na podzim druhá vlna, tak se zdálo že to bude mít o poznání hladší průběh. Opak byl však pravdou. Možná by vše bylo jinak, kdyby se svět nevzpamatovával z dopadů vlny první. V Evropě padlo mnoho velkých korporací a firem. Většina z nich velmi zásadních, pro růst globální ekonomiky. O práci přišlo na několik milionů lidí a s tím padlo mnoho obětí v postexistenční krizi. Vražd a sebevražd začalo přibývat a také o 60% klesla porodnost. Lidé se báli budoucnosti a toho co bude. Vše bylo zahalené černým závojem a vypadalo to jako by svět rezignoval a čekal na svůj konec. Všechny téze a konspirace o konci světa byly najednou směšné. Naráz komety, Y2K, Dopad obřího meteoritu, úbytek vodních zdrojů, nic takového. Svět se ocitnul na kolenou díky tehdy neznámé pandemii a nikdo netušil co bude dál.
Všeobecná hysterie, která následovala už se nedala zastavit. Zvedla se vlna paniky a občanské neposlušnosti. Obrazy zkázy, které známe většinou při nepokojích ve Francii, tak se teď děly všude kolem nás. Toto se dělo pomalu v každém městě a to i bez zjevných příčin. Stačil sebemenší důvod a našel se někdo, kdo rozpoutal takové peklo. Když to srovnám s některými historickými událostmi, tak nemám srovnání. Něco takového pamatuje málokdo.
27.5.2021
Poslední zprávy ze Spojených států přišli před čtrnácti dny. Při druhé vlně koronaviru podlehlo na 30 milionů lidí. Nejvíc postižená byla větší města. Katastrofické scénáře přicházely z NewYorku, Bostonu, Detroitu, San Francisca a Wisconsinu. V těchto městech bylo dokonce vyhlášeno stanné právo, protože se rozšířilo rabování opuštěných obchodů. Co se týkalo světadílů, jako Afrika, Asie a Austrálie, tak přicházely zprávy podobné. Někdy scénáře lepší, jindy absolutně temné. Podle všech těchto informací a indicií se Evropa držela ze všech kontinentů nejlépe. Vždy tu byla silná a stabilní ekonomika a Evropská unie přeci jen začala vyvíjet nemalou aktivitu k zachování tohoto společenství.
Bylo zde odsouhlaseno mnoho nových zákonů a striktních příkazů, kdy se za jejich nedodržování přísně trestalo. Nestřílelo se tu do lidí na ulicích, ale ve vězení jste skončit mohli rozhodně. Všichni se teď upínáme k vývoji vakcíny, který by měl zabránit dalším vlnám a případného absolutního rozkladu společnosti. Tento zoufalý stav přinesl také svá pozitiva. Mnoho lidí toto vše spojilo a vytvářelo takovou nehmatatelnou jednotu. Bohužel jak známo, tyto věci nejsou na povrch moc vidět a celý svět se soustředí na všudypřítomnou negativní spirálu, která má za následek globální frustraci a strach z budoucnosti.
Donald Trump, Nicolas Sarkozy, Angela Merkelová, Boris Johnson a Vladimír Putin se setkali při výjimečném zasedání, z důvodu globální krize. Místem jejich setkání nebylo zveřejněné. Podle dostupných informací se jednalo o schůzce na neutrální půdě, někde ve střední Evropě. Cílem jednání je, aby se předešlo případné třetí vlně. Podle průzkumů a odhadů by tato vlna byla absolutně zničující.
9.10.2021
Podle posledních informací se svět chystá na třetí vlnu pandemie. Světová zdravotnická organizace oznamila, že vývoj potřebné vakcíny byl pozastaven, z důvodu nulového účinku při aplikování...
27.1.2022
Nastalo ticho, svět se zastavil a s ním i veškerý život. Prázdné ulice velkoměst napovídají, že je něco jinak.
Nic už nebude jako dřív...
Prostě život
1. července 2020 v 2:55 | Praguenation
|
Poezie
Postesk nad minulostí
a nejistota nad budoucností.
Přizpůsobit se době, nebo
se odprostit od hmotného.
Zanechat stopu, nebo ji za
sebou zametat, protože kdyby to
byla špatná cesta, aby nikdo
nešel v mých šlépějích.
Jeden tu už byl a všichni ho
následovali, vlastně takových
bylo víc, ale ne každý byl hodný
následování.
Krok do neznáma, je každý čin a
každý nový začátek. Už po probuzení
přichází nové příběhy a my je žijeme,
aniž bychom věděli jak skončí.
Co krok to riziko selhání, co čín
to další události na něj napojené.
Vše souvisí se vším, jako by
bylo všechno spojené nekonečnou
neviditelnou nití.
Smíření s minulostí a víra v budoucnost.
Přizpůsobit se světu a vnímat život ve všech jeho kontextech.
Svět takový, jaký byl...
27. června 2020 v 7:48 | Praguenation
|
Pojednání
Tak už jsme si tak nějak zvykli na to, že tady s námi přítel koronavirus přebývá. Mnoho lidí přišlo o zaměstnání či živnost, bohužel také o život, ale život jde dál. Něco nám to přineslo, něco nám to vzalo, ale my jsme stále stejní. Chodíme do práce, tedy někteří už bohužel ne. Navštěvujeme supermarkety, hobby centra a také naše oblíbené knajpy a hospůdky. Co se vlastně tedy změnilo? Jsme pokornější nebo k sobě máme blíž? Možná někde ano, ale na internetových diskuzích to moc vidět není. Opět do sebe šíji dva tábory a hádají se, že ten či onen politik lže a ten druhý je ztělesněním pravdy. Zase se rozjíždí debaty o tom, co je korektní a co už je za hranicí. Na smrt George Floyda a na protesty, které následovaly, se na síti zrodilo tisíce odborníků na rasovou otázku. Vlastně se nic na první pohled nezměnilo, ale pomalu se zde rodí něco, co jednou provždy může změnit chod světa, tak jak ho známe. Nevím zdali souhlasím s tvrzením, že se lidově řečeno svět v prdel obrací.
Mám takový pocit, že takové změny a následné hysterie, které na tyto změny reagovaly, to tady bylo vždy. Je to jiné pouze v tom, že teď kromě protestů a pokřikování na ulicích, se můžeme krásně urážet na sociálních sítích, aniž by nás za to někdo postihoval či trestal. Z historického hlediska tady vždy bylo něco, s čím lidé nesouhlasili a také že se proti určitým věcem stavěli. Dokonce se z těchto důvodů vedly krvavé konflikty a války. Z tohoto hlediska jsme pravděpodobně vyspěli, minimálně co se Evropy týče. I přesto, že se zajímám o všeobecné dění, tak do mnoha věcí samozřejmě nevidím a pokud do něčeho přeci jen trochu ano, stále to bude subjektivní pohled. Jedno je však jisté, dobro a zlo je stále stejné a bývá většinou dobře rozpoznatelné.
Týden Mr. Dalbyho - Dopisovatel Praha - Londýn 2
27. března 2020 v 17:46 | Praguenation
|
Povídky
Úterý
Druhý den jsem se vzbudil v dost nepříjemným alkoholovým oparu. Natáhnul jsem se napůl poslepu směrem k nočnímu stolku, abych zkontroloval mobil. K mému nemilému překvapení tam bylo šest zmeškaných hovorů od jediného účastníka. Samozřejmě můj šéfredaktor Alan McKinnley už burcoval celou redakci. Když jsem se mu z důvodu své fyzické indispozice nehlásil, zanechal mi tam alespoň pár ne úplně milých zpráv. První byla něco ve smyslu, To jsi jako po opici a ležíš někde na chodníku nebo co? Že mi to nezvedáš! '' Druhá byla něco o tom, že takhle se profesionál nechová a také že jsem nezodpovědný hovado. Také když se mu co nejdříve neozvu, tak budu přispívat maximálně v Sunday do okénka zahrádkářů a kutilů. Musím říci že chápu jeho rozhořčení, protože psát do společenské rubriky je stejně zodpovědné jako ostatní rubriky v Sunday Times. Takže asi po hodině omluvneho verbálního průjmu a pod pohružkou vyhazovu jsem usoudil že je čas pokračovat v tom, proč jsem tady
Dnes moje cesty vedly po doporučení z předchozího večera na Žižkov. Jarda mi říkal, že tam to má atmosféru a pokud chci psát o lidech a ne o turistech, tak je to správné místo. Musím uznat že to mělo své kouzlo, ale to má v podstatě každé místo, jen někde musíte intenzivněji hledat. Za cinkotu tramvají a troubení vozů jsem se ocitl v opravdu dlouhé ulici, která neměla konce. Opět jsem narážel na mnoho podniků, kaváren a restaurací. Také jsem se zapřísáhl, že pokud navštívím podobné zařízení, tak pouze na oběd. Ulice měla zvláštní pachuť, ale vůbec ne nepříjemnou. Trochu mi to připomínalo Millwall, kam mě otec bral na fotbal. On byl velkým fanouškem Millwallu, ale tradice se na mě nepřenesla, jelikož jsem věrný fanoušek Westhamu United. Jako novinář jsem měl několik možností psát reportáže z kladivářského kotle. Nepsal jsem o fotbale jako takovém, ale o řádění fanoušků ICF. Pamatuji si velmi absurdní situaci, kdy jsem měl dělat rozhovor s otcem zmíněné ICF Carltonem Leachem. Jediné co jsem z něj za pět minut hovoru dostal bylo, že ať tahnu do hajzlu, že mi vojede mámu, když se budu dál blbě dotazovat že také mohu přijít k úrazu. Tak jsem usoudil, že z toho nic nebude.
Když jsem zahýbal do ulice, která se jmenovala Biskupcova, tak jsem zpozoroval chumel lidi. Něco se tam asi dělo, protože z toho hloučku se ozýval křik. Popošel jsem blíž a vidím jak se nějaký snědý chlapík krčí u zdi a tři výrostci v leteckých bundách se nad ním sklání. Ze zhora se od nich na chlapíka snášela sprcha ran a výkřiků, kterým jsem samozřejmě nerozuměl. Další snědý muž vyběhl z protějšího dvora a snaží se jednoho pravděpodobně od kamaráda odtrhnout. V tu chvíli jsem si řekl, že bych se do toho plést neměl, ale má britská krev a minulost punkového zevláka, nemohla jen tak přihlížet nespravedlnosti. Přiběhl jsem blíž a chytil jsem jednoho v té letecké bundě za rameno. Bohužel jsem zareagoval pomaleji než jsem čekal a dostal jsem loktem přímo do zubů. Rána to tedy byla a pořádná. Slzy mi vyhrkly do očí, ale otřesení netrvalo naštěstí moc dlouho. Ten typos stál naproti mně tváří v tvář, tak jsem neváhal a pěst jsem mu zarazil do toho překvapeného ksichtu. Musel se asi divit, kde jsem se tam vzal, ale nebyl čas si lámat hlavu s podobnými dedukcemi. Reagoval jsem celkem rychle, hned druhá rána mířila na bradu a můj vypínač po letech opět zafungoval. Chlapík v letecké bundě odskočil a už se objímal na zemi s dvěma popelnicemi, jako by to byly jeho milenky.
Otočil jsem se na místo kde probíhal boj dvou snedých chlapců se zbilými útočníky a bylo vidět, že pomoc nepotřebují. Valchovali zbylé dva ubožáky dost intenzivně. Dokonce se mi zdálo, že vidím na zemi ležet několik zubů. Bůh ví kdo byl jejich majitelem. Když mí spolubojovníci skončili, tak už jsem jen viděl jak se ti přizabití pitomci sbírali. Trvalo jim chvilku, než si posbíral své propriety a zuby. Do minuty po nich nezbylo nic než urvaný jezdec od zipu, dva zuby a krvavé kapky kdoví odkud.
Hospodě se vyhnu a pak se připletu do pouliční rvačky. Snědý kluk, kterého jsem viděl jako prvního skrčeneho u té zdi mi podával ruku a pravděpodobně se představoval. Druhý se ještě oprašoval a zvedal si klobouk. Přišel ke mně a také mě pozdravil, ale tentokrát v angličtině.,, Jsem Milan a tohle je můj brácha David, asi bysme měli vypadnout, za chvilku tu budou benga. '' Zeptal jsem se ho, odkud umí tak dobře anglicky a co je to benga. Říkal mi, že pokud rychle nezmizíme, tak že to poznám. Tak jsem se dál nevyptával a následoval jsem oba dva bůhví kam. Když ten co se představil jako Milan odemykal dveře svého bytu a zval mě dál, zkoušel jsem oponovat s tím, že mám ještě práci.,, To vydrží '' odpověděl a tahal mě za rukáv do útrob svého obydlí.
Později mi řekl, že anglicky se naučil přímo v Anglii. Před deseti lety se prý přestěhoval s desetičlennou rodinou do Manchesteru a asi pět let tam žil. Do Čech se vrátil prý kvůli nemocné matce, která je už rok po smrti. Prý se také už vrátit nehodlá, protože se tu údajně zlepšili podmínky pro žití. Padlo několik otázek i na mou osobu, tak jsem mu řekl, že jsem v podstatě na služební cestě a že tady píši rozsáhlý článek, jakýsi sociologický průzkum. Řekl mi že to jsem tady dobře, tady prý budu mít dost o čem psát. Se slovy že je také sociální případ a že mohu začít u něj, mě zároveň pozval na rodinný oběd.
Před obědem jsem dostal také pytlík mražené zeleniny, protože mě to ještě bolelo od té rány loktem. Naštěstí jsem nekrvácel a Milan s Davidem z toho vyvázli jen s několika oděrkami. To ti tři dopadli daleko hůř. Dozvěděl jsem se, že to byli pravděpodobně náckové, ale prý těžko říci. Davidova poznámka, že ty čůráky dnes už nelze rozpoznat, mi připoměla osmdesátá léta u nás. Dříve jsme věděli všichni kam patříme a nepřítel se dal celkem dobře identifikovat.
Milanova rodina byla fajn. Prý pocházejí z rozvětvené romské rodiny odněkud z východního Slovenska. Po asi třech hodinách v domě Milana a Davida jsem s poděkováním vstal, že musím odejít a začít opravdu už pracovat. David se usmál a řekl mi ať napíši svůj zážitek z dnešního dne. Má pravdu, co jiného bych měl psát. Povzdechl jsem si a myslel na to, že za dva dny strávené v hlavním městě jsem se stihl dokonale ožrat a porvat. Za svůj život jsem zažil lecos, ale stále se mi vzdalovala myšlenka na ten fakt, že nejsem úplně typická tvář novináře že Sunday Times.
Když jsem se loučil mezi dveřmi se dvěma snědými chlapíky, tak na otázku co je to kurva to benga, na mě mladší dcera Roberta Agáta zavolala ,, No policajti přece strejdo ''!
Když jsem večer uléhal v hotelovém pokoji do postele, pouze s jedním dvojitým panákem whyskey, tak jsem opravdu začal pochybovat o tom, zda jsem opravdu ten správný člověk pro tuto práci. Poslední dobou mám opravdu krizi a psát něco hodnotnějšího mi dělá čím dál větší problém. Však role opilce a pouličního rváče mi celkem jde.
Týden Mr. Dalbyho - Dopisovatel Praha - Londýn
20. března 2020 v 15:33 | Praguenation
|
Povídky
1 díl. Pondělí
Dalby otevřel malou dřevěnou skříňku a vyndal z ní láhev Laphroigu a jednu skleničku. Oboje položil na stůl, otevřel láhev a nalil dvojitou dávku. Posadil se za stůl, vyklopil do sebe obsah skleničky a podíval se na prázdnou stránku v počítači. Nevěděl najednou jak začít, možná to bylo tím neznámým a cizim prostředím. V redakci Sunday timesu má přeci jen kancelář, kde je zvyklý pracovat. Sice to tam vypadá jako v klubu po non stop mejdanu, ale stále je to jeho teritorium. No...je to jenom na týden, pomyslel si a začal ťukat do klávesnice. Předtím se však ještě napil skotské, samozřejmě další dvojité.
Když jsem před třemi dny vystoupil na pražském letišti a v taxíku jsem přemýšlel o čem zde ten týden budu psát, nebyl jsem si úplně jistý. Úkol od mého šéfredaktora zněl, napiš sedm článků o tom co češi představují a o tom jací jsou. O místních jsem věděl pramálo. Asi tolik, co se ke mně dostane jako k novináři, ale nic bližšího jsem nevěděl. Nemám nic proti čechům ani proti cestování, na to jsem celkem zvyklý, ale poslední měsíce nejsem nějak ve své kůži. Proto jsem doufal že můj šéfredaktor Alan na tuto cestu pošle vlezdoprdelistu Jima Harringtona. Ten by skákal na jedné noze i kvůli článku o psích výkalech ve Streathamu. Pro mě je tato mise za trest. Říkal jsem si že s každodenní dávkou mé oblíbené whiskey bych to zvládnout mohl. Nemyslete si, zase tak moc nepiju, je to jen takové dolévání oleje, abych se úplně nezadřel. Moje občasné vnitřní olejování není nic proti tomu, co jsem zažil první večer v Praze. Když mě taxikář vyhodil u hotelu v centru, tak jsem si šel samozřejmě vybalit na pokoj a zjistit, kde budu ten týden zevlovat. Po dvouhodinovém letu člověk není úplně grogy, ale přeci jen dát se malinko dohromady není od věci. Po krátké sprše a asi dvacetiminutovém odpočinku v křesle, jsem se oblékl a řekl jsem si, že bych měl jít ven a začít nasávat inspiraci pro své články.
Musím podotknout, že plán částečně výšel. Nasával jsem opravdu hodně, ale jinak než bylo pro mou práci třeba. Hned před hotelem jsem si řekl že poznávat místní lidi a město jako takové, půjde z taxíku celkem těžko. Tak jsem se vydal instinktivně hlouběji do centra. Praha je opravdu krásná a svým způsobem opravdu magická. Co jsem však stačil vypozorovat, tak na každém padesátém metru byla hospoda, bar nebo pivnice. Samozřejmě také spousta kaváren. Bylo celkem klidné červnové odpoledne a zahrádky byly plné turistů, také lidi kteří vyrazili jen tak na pivo. Řekl jsem si že se pokusím infiltrovat mezi místní a zalezl jsem do restaurace hned pod Karlovým mostem. Dokonce se to místo tak jmenovalo, prostě Pod Mostem.
Uvnitř bylo asi dvacet lidi a když jsem vešel, tak mi přišlo, že se otočili opravdu všichni. Dívka za pípou si mě změřila očima a po delší pauze mě pozdravila v mé rodné řeči. Tím pádem bylo po infiltraci a všem bylo jasné, že nejsem našinec. Také jsem odpověděl a sedl jsem si k podlouhlému stolu u zdi. Za ním sedělo několik chlapů a vypadalo to, že to budou pravděpodobně štamgasti. Vypozoroval jsem, že se celkem důvěrně bavili s tou dívkou u pultu. Dokonce jsem měl pocit, že utrousili něco na mou adresu. Možná třeba co je to za kreténa, nebo tak něco, ale nechci jim křivdit. Asi za minutku ke mně přišla ta mladá žena a s otázkou jestli budu jíst, se na mě celkem kysele zatvářila.
Řekl jsem si, že k poznávání všeho místního je dobré začít dobrým jídlem. Samozřejmě jsem si nemohl neobjednat místní pivo o kterém se mluví i u nás v Anglii. Jednak proto, že české pivo je opravdu vyhlášené a za druhé u nás točí povětšinou sračky. Objednal jsem si místní specialitu svíčkovou s knedlíkem a Plzeň. Což mě překvapilo, protože Plzeň je město někde na západě a točí se v Praze. Což není nic divného, ale kupříkladu na pivo Praha jsem tu nikde nenarazil. Za necelou hodinu jsem měl dojedeno a v sobě už třetí Plzeň. Také už jsem kolem sebe měl kupu kamarádů, kteří se zajímali odkud a proč tady jsem. Byli to milí kluci a notně veselí. Jeden se jmenoval Jarda, pracuje prý jako plavčík a právě se rozvedl. Stěžoval si, že ho prý ta stará pizda (tedy bývalá žena) oškubala o vše co měl. Tady denně zapíjí svůj žal. Bylo mu asi šedesát, takže vyhlídka na něco nového a lepšího byla vzdálenější, než život lady Di a Sida Viciouse.
Druhý byl celkem udělaný čtyřicátník, asi jako já, ale bez té muskulatůry. Jmenoval se Petr a ten prozměnu zapíjel svůj žal také, ale z úplně jiných důvodů. Byl prý dvacet let ženatý a měl dvě dcery, kterým je prý osm a deset. Pracuje jako úředník v jedné velké bankovní společnosti. Do té nedávno nastoupil nový a mladý kolega a prý se do sebe zamilovali. Chvilku mi trvalo, než jsem pobral o čem to vlastně mluví, protože mluvil anglicky o dost hůře než předtím Jarda. Nicméně jsem z toho pochopil, že se Petr zamiloval do svého kolegy, žena na to přišla a pohrozila rozvodem. On se i přesto odstěhoval k tomu svému a ten si to za dva dny rozmyslel, že vlastně neví jestli je nebo není (jako gay). Když přišel za nějakou dobu s prosíkem za svou ženou, ta už ho zpět nechtěla. Řekla mu že je pitomá buzna a že bude rád když ho holky budou chtít ještě vidět. Takže milý Petr nemá ani ženu ani milence. Tak tráví čas s kamarády v hospodě a poté vypravý svůj příběh londýnským novinářům.
Všichni jsme se rozhodli, že toto smutné vyprávění musíme zazdít něčím čemu se zde říká slivovice. Až druhý den mi bylo jasné, že to nebyl dobrý nápad. V tu chvíli jsem chtěl držet basu se svými novými hospodskými přáteli. Třetí týpek se jmenoval Filip a ten měl teprve dramatický příběh. Vyprávěl něco v tom smyslu, že pracoval u celní správy a kvůli jedné události byl nucen odejít. Filip prý při nějaké razii zabavil deset krabic vodky. Vyprávěl že místo aby to zboží odevzdal, tak pět krabic ztopil a rozdal kamarádům. To však netušil, že zabavili nějaký podomácku vypálený utrejch, který měl za následek jedno skoro úmrtí a deset hospitalizovaných kamarádů. Díky tomuto kousku si vysloužil přezdívku Metanol, dále však vyhazov a paragraf za krádež a několikanásobně ublížení na zdraví. Odseděl si prý šest měsíců a ještě vyvázl s podmínkou.
Měl jsem v sobě asi šesté pivo a už jsem také pomaleji vnímal, co mi moji spolustolovníci vyprávějí, ale vím že se snažili objednat další pálenku ze švestek. Slíbil jsem že si ještě jednu dám, hlavně když to nebude jedna z Filipových zabavených lahůdek. Kluky u stolu jsem tím evidentně pobavil. Pak si už jen pamatuji jak mě nacpali do taxíku a také to, jak jsem šplhal po hotelových schodech za pomoci místního zaměstnance. To že jsem mu pozvracel vestu a říkal mu stále dokola, že potřebuji zavést do Peckhamu a také když to udělá, tak mu dám tisíc liber. To už mám zamlženo v pražském oparu. To jsem se dozvěděl až ráno od recepčního, který střídal toho poblitého. Úplně nejlépe jsem se neuvedl, ale to v podstatě nikde, kam jsem kdy přijel.
Poslední na co jsem před absolutním kómatem pomyslel bylo, že mám téma na první příspěvek z Prahy.
50/50
16. března 2020 v 6:21 | Praguenation
|
Poezie
Jsi krásná
ale chladná.
Jsi něžná
ale i vulgární
Musíš mít ve všem pravdu
přesto hodně lžeš.
Rada mluvíš, ale
málo posloucháš
Jsi nepříjemná i
když se omlouváš.
Máš na vaně šamponů x
vlasy pořád jako dráty
Vůbec sice nepiješ, za to
bereš opiáty. Vyčítáš že
se nemilujem, že ignoruji
tě v posteli. Přitom šest dní
z týdne, jsi stále někde v prdeli.
Někdy si ale roztomilá, když sedíš
na židli v tom tvém dlouhém triku, pod
ním nemáš vůbec nic. Pak začneš
zase s tím svým skřekem, odvezl
bych tě do Bohnic.
Někdy jsi zlatá jindy šedý kov, někdy
Boshův očistec, jindy sladký domov.
Jsi srdečná, hned zase ice Queen.
Jsi statečná záhy máš splín.
Lísáš se a hned zas kopeš.
Někdy jsi Robinsonka, jindy
Malý Bobeš.
Mezi světlem a tmou
7. března 2020 v 7:45 | Praguenation
|
Pojednání
Popsat nejsilnější životní zážitek je velmi složité. Mohl bych zde zmínit svůj vůbec první koncert v životě, kterým byl Faith no More, když mi bylo patnáct let. Také by to mohlo být mé revoltující období a má velmi intenzivní punková léta v divokých devadesátých. Tehdy vše ještě takové opravdové a neumělé. Zážitků podobného druhu jsem měl opravdu nespočet, ale tím nejzásadnějším že všech bylo narození mé dcery Elen. Všichni se asi můžeme shodnout na tom, že narození vlastního potomka, je velmi silný a emotivní prožitek. Také byl a je to něco na co nikdy nelze zapomenout.
Možná vás to překvapí a třeba mě někteří nepochopí, ale mým nejsilnějším zážitkem byla paradoxně smrt mé dcery. Po necelých čtyřech letech života, dcerka podlehla vrozené a závažné srdeční chorobě. Je to něco co vás za běžného chodu života nikdy nenapadne a je to něco na co se bojíte pouze pomyslet. Však s tímto faktem, že nemáte zdravé dítě vám to na mysl občas přijde. Samozřejmě se takové myšlenky snažíte většinou rychle zahnat, nicméně stín toho všeho je vám neustále v patách. Věříte že vše bude lepší, ale víra jako taková, vždy opravdu nestačí.
Poměrně dlouhou dobu si nechcete připustit tento nemilosrdný fakt, že vaše milované dítě nebudete doprovázet do školy, nebo že se nedočkáte jeho prvních lásek a nepovedete ho nebo ji k oltáři. Když přišla telefonická zpráva z oddělení ARO v pražském Motole a slyšíte, že vám z druhé strany sděluji, že už vaše dcera není, je to ten nejsilnější zážitek. Bohužel zdrcující a ten nejhorší ve vašem životě a vy se uzamknete ve svém temném světě a víte, že už nikdy nebude nic jako dřív. Je pravda, že už nikdy nebudete člověkem, kterým jste byli předtím, ale věřte že váš život neskončil. Kdyby mi někdo tehdy řekl, že povedu zase normální a plnohodnotný život, nevěřil bych.
Každý máme svůj stupeň bolesti a žalu nastavený po svém, ale bolest se zmírní a hrany se obrousí. Po nějaké době si začnete uvědomovat, že jste jiným člověkem a že svět vnímáte úplně jinou optikou než do té doby. Silné zážitky jsou důležité a zásadní. Ty pozitivní jsou důležité pro to, abyste měli chuť do života a radovali se pro to jaký je. Co je ještě zásadnější, tak jsou i tyto negativní zážitky. Teprve ty nás formují a dělají lepšími a posunou vás dál, než ty příjemné a pozitivní. Mluvím samozřejmě za sebe a z vlastní zkušenosti, ale mě se přesně to o čem píši stalo. Je šílené co nás a mnoho dalších s podobnou zkušeností potkalo, ale jsem vděčný za to, že i v té naprosté tmě jsme byli schopni objevit světlo!
Třeba tento článek pomůže někomu dalšímu, kdo prožívá či prožil obdobnou tragédii!
Fuck & Love
28. února 2020 v 13:13 | Praguenation
|
Poezie
Postavit zeď a namalovat na ni nápis fuck.
Fuck systému, fuck lžím i nenávisti.
Napsat to červeným sprejem, aby
zůstalo vepsáno.
Nasráno u zdi kam jsem psal,
jako nasráno v zemi, kde žiji.
Obejít Vítězný oblouk obloukem
a najít si vlastní válku.
John Lennon a jeho zeď hlásá lásku
Donald a jeho zem hlásá válku.
Kam jsme to dospěli, kde se nacházíme
V bodě nula, nebo si ještě ty sračky sníme.
Postavit zeď a namalovat Love a
smazat fuck. Protože srát se to může,
jen my nesmíme přestat milovat.
Svět čů**ků
27. února 2020 v 16:23 | Praguenation
|
Pojednání
Svět se točí stále dokola, bohužel i s tím faktem, že se po něm občas procházejíí různé existence. Jelikož si myslím, že mám takové nějaké sociální cítění, tak mi nikdy nevadili lidé z okraje společnosti. Tím myslím lidi bez domova, toxikomany a podobná stvoření, kterých minimálně po Praze potkáte za den X. Nějak mi těchto lidí bylo spíše líto a občas jsem se snažil některým třeba pomoci. Hlavně nějakou tou kačkou nebo něčím do chřtánu. Toto nejsou pro mě paraziti, ani určité menšiny, který údajně parazitují na našem systému. Možná z nějaké části ano, ale to není nic proti tomu, jakým způsobem to dělají mocipánové dneška. Tento systém parazitování mi přijde daleko nebezpečnější a to i tím, že jde ruku v ruce se lží, populismem a demagogií. Když pustím zprávy, nebo nějakou debatu o současném dění, je to jako bych sledoval přehlídku ega, nabubřelosti a verbálních zvratků. Tato osa zla, jak ji rád ve svých článcích nazývám, převzala absolutně moc. Není to něco co je lidským okem ihned viditelné a evidentní, ale jsou zde mocenské vlivy, které se snaží ovlivnit chod této země. Když začnu hierarchickou postupností, tak je nutné začít hradním pánem. Poločlověk který svou sečtělost a přehled, vyměnil za patolízalství a klanění se zemím, kde dnes znamená před sto lety. Jeho nechutná a urážlivá rétorika, nechá chladným pouze katatonického pacienta v posledním stádiu. Vládní strany složené z novodobích mesiášů a tlachalů s rétorikou podomních prodejců papírových pánviček a prodejců štěstí, to nemůže nic dobrého přinést.
Nebezpečí tkví v tom, když některé z těchto stran začnou používat bubu program, tak se panika a strach z neznámého šíří poměrně rychle. Šíří se však hlavně na internetu, protože když vyjdete ven ze své bubliny a začněte se rozhlížet, začněte zjišťovat, že se opravdu nic vážného neděje. Je to typické pro podobná politická uskupení, že rádi nás děsí strašáky, co donedávna stáli v poli. Nemyslím si, že nás tato individua absolutně ovládnou, ale je dobré občas vystoupit s tím, že se nám nelíbí kam se nás snaží natlačit. Přijde mi že je to příliš mnoho náhod. Zemanova touha kouřit velkého rudého ptáka za pomoci peněz PPF.
Nasazení svých lidi do zásadních politických a společenských funkcí. Je mi z toho fakt zle a to až tak, že si sebou začnu nosit sáčky, kdyby to na mě náhodou přišlo. Když si vzpomenu na odkaz Václava Havla, kdy slušnost a morálka byla hlavním motem, tak je mi o to hůř. Snad se to jednoho krásného dne změní a a tím zanikne tento zlý svět čůráků, kteří to s námi rozhodně nemyslí dobře. Tato společnost není ztracená, dokud tu bude alespoň polovina lidí, kteří Vaškův odkaz ponesou dál. Nemusí to být však pouze jeho odkaz, ale stačí když se bude používat kritické myšlení a půjdeme cestou pozitivní celosolečenské slušnosti.