Cesty života aneb Život je nevyzpytatelný
19. února 2014 v 8:00 | PraguenationKomentáře
Nedávno zemřel můj kolega z práce. Ještě mu nebylo ani 60 let, byl nekuřák a sportovec. Alkohol pokud vím taky nepil. Přesto odešel. V té souvislosti mě napadlo, proč a za čím se tady vlastně pachtíme? Chodit do práce musíme, abychom měli obživu a čím zaplatit složenky. Jinak je třeba si život hlavně užít a nedělat si starosti s věcmi, které nemůžeme ovlivnit. Smyslem života je podle mě šířit mezi sebou radost a nenechat si nikým určovat co je a není v životě správné a jak bychom se měli chovat a co bychom měli dělat a co si myslet. Cokoliv co chceme, pokud to zrovna není v přímém rozporu se zákonem a dobrými mravy, je v pořádku. Protože když my to tak chceme, tak to je naše vůle a má to tak být. Nenechme se ovlivnit tím, co si myslí ostatní, nebo jestli se jim líbí, nebo nelíbí naše rozhodnutí. Jsou to naše rozhodnutí. Buďme na sebe hodní a užívejme si život. Nevnucujme si vzájemně svou vůli a buďme rádi za každý den. Protože nikdo nevíme kolik času ještě zbývá. No napsal jsem toho víc, než jsem chtěl. Bylo to jen takové vylití hlavy. Hezký den.
Martin: Že by další bloger? Né, Martine, chápu ci si chtěl říct.
Je dobré k životu přistupovat tím způsobem, že cokoli se stane stane se z nějakého důvodu a proto aby nás to posílilo. I když nás to z počátku srazí na kolena nebo ještě níž.
Martinova slova jsou taky nádherná.
Trochu vám všem závidím to Vaše přátelství, zdá se, že všichni máte tak krásný pohled na svět. Vypadá to, že lidstvo nebude až tak špatné jak se na první pohled zdá :-D
Jsem ráda, že jsem dostala možnost číst Zdeňkův a Janin blog. Vaše příspěvky a komentáře mě zvláštním způsobem uklidňují :-)
Souhlas s Aničkou - Martin komentoval perfektně.
Už nevím, kdy přesně jsem na podobné téma psala článek ... Jmenoval se, tuším, život podle manuálu, a vedlo mě k tomu jediné. Můj exmanžel se stal jehovistou a snaží se teď k obrazu "svému" nenápadně vždy v den, kdy má u sebe našeho mladšího syna (pozn. ten starší k němu nejen z těchto důvodů odmítá chodit), maličko nastínit synkovi tu knížečkou či brožurou, tu filmem, tu slovem, jak se mají Jehovisté báječně. Jasně. Oni jsou natolik omezení, že si sice užívají, ale mají hranice, které prostě ve svobodném světě neplatí. Nesmí mnoho věcí, nedovolí si toho tolik a řídí se vesměs tím, co jim někdo nařídí, co si musí pravidelně číst, co jim řídí jejich kroky. Tihle lidé nikdy nebudou zcela volní jako jsme my, nikdy nebudou tak bohatí, jako jsme my. Nemyslím materiálně, tam si umí přijít k penězům, ale myslím duševně. Kdoví, jestli i oni by byli ochotni uvažovat tak, jak píšeš. Z jejich pohledu třeba já jsem nervově labilní a postižená osoba, která tím, že píše blog, je prostě naprosto mimo mísu a úplný chudák, který se nemá komu svěřit. Možná jejich způsoby scházet se v jejich svatostánku a chovat se podle jakéhosi návodu je mnohem vyspělejší - já s tím ale nesouhlasím. Pořád budu spíš ta, která bude mít volná křídla a bude třeba v blogování vidět část svého "já" než abych se podvolovala nesmyslným plánům těch, kteří ve finále o mě vůbec nic nevědí.
(Sorry, asi trochu odbočka, ale nějak jsem se potřebovala vyjádřit ...)
Renuško, na blog se podívám :-)
Jehovisti mají teď nějakou velkou náborovou kampaň, potkávám je na každém rohu, jen jsou tak milí, že je neumím odpálkovat tak snadno jako pojišťováky a mobiláky.
Obvykle je ale umlčí, když jim začnu vysvětlovat jak jsem tedy pochopila tu Bibli já (rozuměj nepochopila) a zeptám se jich proč a jakto.
Mít to v rodině, musí být jistě dost děsné :-( ale to asi jako mít v rodině jakéhokoli extremistu.
[6]: Anič, já tam konkrétně o této sektě nepíšu, protože mi tam pravidelně chodí na kontrolu exmanželova nynější žena, která ho k Jehovistům přivedla. Nechci přilévat olej do ohně, takže mnohdy jen v náznacích.
Každopádně musím potvrdit - jeho rodiče jsou z toho nešťastní, jak moc se změnil a v podstatě ani jeho (naši) synové už k němu zdaleka necítí to, co dřív, když byl "normální". Byť se teď na svět usmívá jako sluníčko. Jen ty jeho paprsky místo aby hladily, tak ostře řežou.
To je otazka ktera se zodpovedet... Myslim si, ze jak se rika "co se ma stat,se stane". Kazdy ma svuj osud a jde jen o to proti nemu bojovat nebo se s nim smirit... Ale ani tohle neni uplne za co bych dala ruku ohne. Proste zivot je originalni a nepta se nas,proto ho musime zit a vazit si ho.