17. února 2014 v 8:00
|
Dnes jsme se opět sešli, i když ne úplně všichni. To tvrdé a původní jádro ano. Domluvili jsme si společný oběd.
Tak se tedy stalo a bylo to fajn, jako vždy. Tato sestava nezklame opravdu nikdy. Jsme opravdu výjimeční
a nejen tím, že přes výměnu partnerů, a další životní změny, se dokážeme sejít a bavit, jako by se nic nestalo. Ať jeden, či druhý načne nějáké téma, okamžitě všichni víme, na čem jsme.
Musím vám říct, že toto je k nezaplacení, mít kolem sebe lidi, jako jsou v naší partě, která už leccos ustála a stále drží.
Doufám, že tomu tak bude i nadále, i když se pár věcí změnilo. Poměrně i zásadních, ale nedokážu si představit, že už bychom takto nikdy neusedli a nezasmáli se a nerýpali do sebe apod. Velmi by mě zarmoutil fakt, že už je to pryč. Proto myslím a doufám, že taková chvíle nikdy nenastane.
Také doufám, že nejsem sám, kdo zastává podobný názor. Přátelé jsou nejvíc a pokud je nemáte, tak je něco špatně. Ne... Pokud je nemáte, tak je špatně úplně všechno. Je to ta největší výhra v loterii a neměnil bych za nic na světě. Ten fakt, že mám okolo sebe partu lidí, které mám moc rád, a které respektuji. V tomto případě si mohu dovolit slova jako: Ne, že bych za ně dal ruku do ohně, já bych za ně do toho ohně skočil.
Doufám, že ti lidé, o kterých se zmiňuji, to cítí podobně jako já. Až na ty skoky do ohně... To bych nikdy po nikom nemohl chtít. Takže Jani, Kiki, Zuzko, Martine, Dane... I love you Forever!
Amen. Posvětit Tvá slova, protože každé jedno je jedna velikánská pravda. Bez přátel, bez rodiny, to prostě nejde. Ta pouta jsou natolik silná, a přece neškrtí. Toto je jeden z největších darů od života.