8. února 2014 v 8:00 | Praguenation
|
Míváme o svém životě různé představy, jak by měl vypadat. Nevím, kdy to vše vzniká, kdy se to rodí v našich myslích. Kde je ten prvopočátek toho, kdy začneme mít konkretní představu o svých životech, o tom co nás čeká.
U každého je to asi jinak. Jistě! Každý jsme něčím chtěl být, začíná to v dětství.
Kosmonauti, policisti, vojáci a popeláři..nejlepší na konec!
Zdravotní sestry, modelky, kuchařky a princezny!
O tom, ale nemluvím. Mám na mysli, kdy člověk začne mít tu reálnou a zdravou představu o tom, čeho by chtěl v životě docílit. Jak se život bude ubírat, uspěchy, lásky, peníze a všeobecně štěstí. Potom příjde rozčarování...
Zažili jsme to asi všichni. Tvrdý dopad na dlažbu reality. Pořádně si nabít hubu!
Proč nás někdo nevaroval, že je to většinou takhle? Ano, ano, takové ty poučky od rodičů.
ŽIVOT JE TĚŽKÝ...
... a mazlit se s tebou nebude, tak se uč, ať z tebe něco je!
To známe také skoro všichni. Proč nám, ale někdo neřekl, než vyjdeme z matčina lůna:
Raději tam zůstaň, tady je to úplně na hovno! Budeš neustále o něco soupeřit, bojovat, prát se. Sakra, už od raného dětství ve válečném stavu!
Začína to už na pískovištích a hřištích...
"Naval tu lopatičku, ta je moje", "Nene, moje já mam zelenou".
Poté se s jiným dítětem vyválíte v písku a kdo byl silnější, má lopatičku! Takhle to chronologicky postupuje, až do dospělosti. Boj o všechno!
Pokud by nějaká vyšší síla zhůry nám už v bříšku našeptával:
"Dobře si to rozmysli, život je těžký, nebude to stát za to..."
Zajímalo by mě, pokud by byla taková možnost, takového varování zhůry, kolik by nás na tomto světě bylo? Můj názor je ten, že život je užasný, ve všech svých rozměrech a stojí za něj bojovat,
i když si někdy připadáme, jako když jsme ve válce... válce života!
Zdendo, já věřim, že jsme přišli na svět, protože jsme sem přijít chtěli... Věřim, že každej tady máme nějakej "úkol" a jsme tu proto, protože na to máme. I když to je někdy ku*va těžký a i mně samotnou by kolikrát sakra zajímalo, proč já sama tu jsem, proč jsem sem vůbec chtěla... Ale právě že věřim, že jsme součástí něčeho většího, co nás převyšuje...a proto často nechápeme souvislosti... Chodíme svýma uličkama, bloudíme a hledáme cestu, o který si ani nejsme jistý, jestli existuje... Obrazcí v polích si taky na zemi nevšimeš, ale když se podíváš z výšky - jsou tam :-) nevím jestli se dá pochopit o čem tu píšu, ale mělo to být povzbuzení! ;-) zase budou hezký dny a bude jich spousta, uvidíš! Jste oba s Janičkou nesmírně silný a skvělý lidi a jsem moc ráda, že Vás znám...A je super že píšeš! A píšeš krásně! Piš dál! :-)