close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Zapisovatelnik

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Cesta

21. března 2014 v 8:00 | Praguenation |  Pojednání
Dvě bosé nohy proplouvaly po studené zemi. Jedna pomalu střídala druhou, a ani jednou se vzájemně nedotkly.
Malé klacíky smíchané s uschlým jehličím odlétávaly od konečků prstů. Jak je ty malé nožky nabíraly a zase vyhazovaly někam do prázdna. Měla na sobě malinko seprané rudé šaty, ale byly stále krásné. To, že nebyly nové a byly lehce
seprané, jim dodávalo na kouzlu.

Holčička, která cupitala tím tmavým hlubokým lesem, své botičky měla, ale pevně si je objímala svými malinkatými
a trochu neohrabanými prstíčky. Pevně, pevně je svírala, aby jí neupadly, aby je neztratila. To by byla velice
smutná. Dostala je totiž od mamimky. Mamimka s tatínkem byli ti nejdražší, pro ni rozhodně. Moc je milovala!

Jenomže musela odejít na dlouhou cestu. Sama nevěděla, jak se tam ocitla. Sama si nevzpomíná, proč na tu dlouhou
cestu musela jít. Jenom ví, že už se nemůže vrátit, neví proč. Ve své malé, ale přesto chytré hlavičce, nedokázala
pochopit, proč nemůže být se svými rodiči. Žádná malá holčička přeci nemůže být sama, bez svých rodičů.

Holčička vypadala jako andílek, který sestoupil z nebes a schoval se do tělíčka malé holčičky. Byla tím největším
ztělesněním něžnosti a nevinné krásy. Když byla holčička ještě u svých rodičů, tak jí lidé často říkávali, že
vypadá jako andílek. Hodně tomu napovídaly i její vlásky, malinko rozcuchané a kučeravé. Svítila ta její hlavička tolik,
že mohla konkurovat slunci. Kdyby slunce potřebovalo odpočinek, jistě by požádalo holčičku, jestli by byla tak
hodná a mohla ho zastoupit.

Jistě by prosvítila celý širý kraj, možná i celý svět. Byla krásná, ale na svůj věk droboučká. Za to všechno můžou
ty její patálie, které ji pronásledovaly od jejího narození. Bylo zvláštní, že na ní nebylo nikdy nic znát. Potýkala se se svými děsy a strachy. Každý den přišlo něco, čeho bylo zapotřebí se bát. Přes velkou houževnatost a vnitřní skoro nezdolnou sílu, se musela holčička vydat na cestu.

Holčička šla pomalinku a trpělivě i přes to, že věděla, že její cesta v podstatě teprve začíná. Musela si říkat, jak je to tady všechno tmavé a zamračené. Vysoké stromy se nad ní skláněly, jako by ji chtěly popadnout a někam přenést.
To jenom větve se pohupovaly u země, byly svěšené, jako nohy přes kraj postýlky. Postýlka! Vzpomněla si holčička.
Také měla svou postýlku, krásnou a bílou, už byla skoro jako pro velkou holčičku. Také si vzpomněla, že ji moc neužila.

Pokud mohla být náhodou doma, tak ráda spinkávala s tatínkem nebo maminkou. Když v postýlce přecejen hajala, tak byla raději, pokud tam s ní tatínek nebo maminka spinkali.

Nechtěla být sama, často se bála tmy a samoty. Teď už se tolik nebojí, i když ví, že je na své cestě sama. Ví, že musí jít,
neví stále proč, neví proč už je tu takhle dlouho, ale ví, že to jinak nejde. Při této strastiplné cestě jí pomáhalo myslet
na své rodiče a své tety a babičky. Také je velmi milovala. Na své cestě a ve svých myšlenkách nevynechala ani jednu
vzpomínku na každého z nich.

Znamenali pro ni tolik a musela je opustit! Stále nevěděla proč. Proč s nimi všemi nemohla zůstat a těšit se z
jejich lásky. Hrát si s hračkami, které milovala. Vzpomněla si také, že ráda okusovala piškoty. Ne, jak bychom si
mohli myslet. Měla ráda, když ukousla jen půlku a zase je vrátila zpět na talířek, nebo do misky. Tatínek...ten to
neměl moc rád, vybavilo se jí. Musela se pousmát.."Ten táta".

Už šla velmi dlouho, ale nebyla vůbec unavená. Vytáhla tedy z kapsičky u tepláčků umělou láhev i s dudlíkem.
Na dudlík byla samozřejmě velká, to sama věděla, ale byla na tu láhvičku tak nějak zvyklá. Tak se rozhodla,
že si ji vezme sebou. Snad ji tatínek s maminkou nebudou hledat. "No, stejně je moje", řekla si holčička.

Najednou, z ničeho nic, holčička zaslechla nějaké zvláštní zvuky, ale jakoby z velké dálky. Nevěděla, jestli je to zvířátko,
anebo jestli jsou to prostě zvuky toho hlubokého a strašidelného lesa. Z ničeho nic to slyšela blíž
Bylo to docela blizoučko. Najednou už věděla, odkud ty zvuky přicházejí. Poznala z nich maminku a tatínka. Oba dva moc plakali a volali její jméno.

Byla z toho velmi smutná a nevěděla, co má udělat, aby nebyli smutní, že je musela opustit. Chtěla jim moc říct,
ať se o ni vůbec nebojí, že je v pořádku. Zatím neví vůbec, kde a proč, ale je jí moc dobře. Smutno jí ale bylo moc.
Volala: "Neplakejte, já na vás myslím a budu s vámi navždy!" " Budu na vás myslet na své cestě, i když nevím, kde jsem a proč."

Bylo to všechno zvláštní, nedokázala myslet na to, že by se mohla třeba i bát, je to tu opravdu takové strašidelné.
Tmu a samotu neměla ráda ze všeho nejvíc. Tady to ale neplatilo. Holčička najednou zvedla svou kudrnatou hlavu
a dívala se do dálky, kde mezi hustým porostem prosvítalo jasné a nepřehlédnutelné světlo. Zrychlila chůzi a svýma bosýma
nožkama přeskakovala větvičky a kusy mechu. Když v tom se před ní objevilo něco, co nečekala a nedokázala popsat
slovy, ani zařadit v myšlenkách, v té své malinké hlavičce.

Před ní byla nekonečná pláň, jen samá zeleň, světlo prosvítalo všemi směry a tráva byla mokrá. Vzpomněla si jak
se ráda brouzdala svými nožkama v mokré, trávě. Všude pobíhaly děti, holčičky a kluci. Pobíhaly sem a tam
a dělaly různé skopičiny a smály se. Nevěděla čemu, ale začala se smát také. Mezi dětmi pobíhala zvířátka. Byly to
pejsci, kočičky,zkrátka na jaké si jen vzpomenete.

V tom k holčičce přiběhly dvě děti, krásná okatá hnědovlasá holčička s moc, moc dlouhými vlasy, až skoro na zem.
Chlapeček byl menší, než holčička a chyběly mu zuby. Podívali se na holčičku a řekly: "Pojď, vítame tě mezi námi, půjdeš si s námi hrát?" Holčička se na ně podívala se zaujetím, náhle však posmutněla a povídá" " Já bych moc ráda, ale nemůžu. Co maminka s tatínkem? Budou se o mě bát.."Holčička s dlouhými vlasy se na ni usmála,
přiklonila se k ní a něžným hláskem jí zašeptala do ucha" "Neboj se, oni jsou s tebou a budou už navždy. Jsou rádi, že si šťastná a že jsi můžeme už jenom hrát".

Holčička podala holčičce s dlouhými vlasy svou malou ručičku a chlapečkovi dala tu druhou. Rozeběhli se do té
krásné a čisté zeleně mezi ostatní děti. Všechny se moc smály.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Adlik Adlik | 21. března 2014 v 11:08 | Reagovat

Začala jsem číst opřená do židle, po chvíli se tělo začalo zvedat a hlava se mi postupně přibližovala blíž a blíž k obrazovce, zaujetí rostlo... nejde moc popsat, jaký pocity ve mně Tvoje dnešní psaní vzbudilo... ale smekám, napsal si to nádherně.... ten příběh jako takový i to "mezi řádky"... nemám slov!

2 praguenation praguenation | 21. března 2014 v 11:25 | Reagovat

Moc si toho vážím Adlíčku. Vše šlo, ze mě.To co v sobě nosím. Děkuji ti!

3 Anička Anička | 22. března 2014 v 20:09 | Reagovat

To je krásné :-)
Věřím, že se jistě holčička na takové krásné místo dostala a Vy se tam jednou vydáte za ní :-)

4 Jan Jan | 23. března 2014 v 12:20 | Reagovat

Jistě to tak nějak je. Nebojte se, její dušička se má určitě dobře.

5 Hanka Hanka | 23. března 2014 v 21:43 | Reagovat

Krásný...úplně to vidim...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama