Mé zápisky bývají občas veselé, občas možná malinko
depresivní. Je to také podle rozpoložení. Můj blog také
slouží jako takový deník, do kterého člověk píše
své postřehy, pocity, své momentální myšlenky.
Téma blogu se samozřejmě odvíjí od toho, co mám
zrovna v sobě. Jelikož si někdy připadám, jako na
houpačce, tak se to také do mého blogu promítne.
Jeden den se cítíte, že byste zvládli úplně všechno,
máte přebytek energie, skvělou náladu a myslíte
pozitivně. Když je to naopak, tak to také stojí za to.
Jak se probudíte, už cítíte, že něco není v pořádku.
Najednou jste z ničeho nic na dně. Někdy je opravdu moc
těžké se se vším rvát. Myslel jsem si, že po roce a něco to bude lepší.
Je, ale opravdu jen o malinko.
V určitém směru je to intenzivnější a niternější.
Už máte naprostou jistotu, že je to fakt, který se nezmění.
Začne to většinou tak, že se mi vybaví nějaké konkrétní
situce, nějaký zážitek s Elenkou, ať je veselý, nebo
smutnější, je to jedno. Vzpomínka na ni mě buď
rozveselí, anebo rozesmutní, to je přirozené. Jde o
to, že se mě to potom drží několik dní.
Už vím, že to nikdy nebude dobré a nikdy nebude lépe.
Prostě se s tím možná naučíme žít a to také není tak jisté.
Nedá se absolutně vyhnout tomu, aby mi Elenku nepřipomněl
nějaký podnět. Na ulici, doma v televizi, všude to na mě číhá a
nedá se před tím uniknout.
Musím přiznat, že ani nechci uniknout. Vzpomínky a připomínky Elenky
jsou to jediné, co mi zůstalo.
Občas se mi stane, že se mi o Elence zdá. Málokdy. Ale když se to stane, tak se hned po probuzení posadím a jsem smutnej, že to byl jen sen. Nakonec jsem pak strašně rád za tyhle její návštěvy do snů.
Tvoje vzpomínky ti nikdo nikdy nevezme. Možná některé časem nebudou tak jasné, ale ty nejdůležitější, ty, které patří jen tobě a Elence, ty ti zůstanou navždycky.