Krev pomalu stéka po bílých tulipánech,a
řine se po dlouhých stoncích do půdy.
Ty co odpočíváš
pod drny do Tebe se pomalu vlévá život.
Jsi probuzená, opět na živu, krví potřísněná.
Tvůj život začíná znovu, kapitoly Tvé knihy,
stránky se otáčí, je to počátek. Jsi zrozená
jako nemluvně, co přišlo na svět. Jsi plná
sil, ale přesto po smrti vyprahlá.
Co krok, to další bílý tulipán vzroste, po
tvých dotycích, noha-země. Jsi Lazar, co
z kopky vystoupil, jsi Fenix co z popela
vzešel. Křehkou hranici, mezi životem a
smrti, kterou jsi ty překročila.
Chceš žít, ale už ne, jak jsi žila před tím.
Marnivá, pyšná a bezohledná děvka.
Měj obraz svého předešlého života,
stále před očima, ať se neopakuje,
to co už tu bylo.
Krev života tě probudila, tak se kurva
prober a začni žít jinak. Budu nad Tebou
bdít, jako velké mocné oko.
Pokud neuděláš, co ti říkám, popelem se
opět staneš a já Tě rozpráším tam, kde
to poprvé vše začalo.
Jen bílé tulipány postříkané temně rudou
krví, budou Tvými společníky....
voe přiznej se, to nepíšeš ty :-)
Teda jako píšeš, ale nejsi autorem toho všeho. Je to hluboký, ale tak jednoduše hluboký, že si myslim, že to chápe i poetofob jako já.