Jdu prázdným městem
nikde ani živáčka,
jen lehký poryv větru.
a plechový Ježíš ležící
ve škarpě, mlátí hranou
kříže o kámen a zvuk toho
se rozléha do polí.
Vítr je chladný a ošvihává
mi obličej jako malými
ostrými větvičkami.
Jít proti větru, je jak
tlačit starou těžkou káru.
Jsem unavený z cesty..
jsem unavený z přemýšlení..
Bolí mě každý krok, každý pohyb..
Nechce se mi jít proti větru..ale musím,
abych někam došel.
Kabát je promočený i s košilí,
chůze je o to těžší, protože
vážím o pět kilo více.
V dálce slyším zvon, z nedaleké
kaple, kterou mám v dohledu..
Usídlím se, odpočnu a půjdu dál,
abych vůbec došel do cíle...
Už nechci chodit, jsem unavený..
..ale snad už je to blízko..
..těžko říct..