Je to už poměrně dlouho, co jsem na tomto blogu psal
o té nejmenší a zároveň největší lásce mého života.
Nedávno tomu byly dva roky co svými malými a ladnými
krůčky odešla někam hodně daleko. Někam odkud je návratu
pouze v jiné formě. Smutek, stesk a prázdnota jsou tu stále.
Jen je to o malinko snesitelnější. Život Vám nedovolí se z toho
vymanit. Pokud v
sobě nenajdete tolik odvahy z toho života vystoupit, tak si to prožijete naplno.
Pak stojí otázka,
zda by to byl čin vycházející z odvahy či zbabělosti. Záleží asi
na úhlu pohledu.
Často mám před očima neuvěřitelně dlouhý a snový film
mého života. Nejkrásnější film ve kterém jsme měli spolu
s mou princezničkou hlavní roli. Bylo v něm spousty vedlejších
rolí a ani jedna z nich nebyla méně důležitá. Jen si dovolím
snít o tom, že ty naše byly ty nejhlavnější. Původně byl i krásný
a úžasný scénář. Žádné velké zvraty a jen a jen štěstí a také naplnění.
Osud ho však začal sepisovat trochu jiným
směrem než jsme čekali. Ten nahoře...ten velký producent a
zároveň režisér v jedné nadosobě,
měl s našemi postavami jiné plány.
Překrásný a naplňující děj se změnil v nelítostné drama, které
nemělo mít ten šťastný konec, jak by jsme si u takového našeho
vysněného a soukromého bijáčku přáli. Nemoc, strach, nejistota
a bezmoc zaplavily ústřední postavy. Děj však pokračoval, stopáž se
pomalu krátila aniž by to hlavní aktéři tušili. Někteří z nich v koutcích
svých srdcí a duší doufali, že vše bude mít dobrý konec. Film se přehoupnul
do druhé poloviny. Boj a odhodlání hlavních postav neznalo mezí a nemělo
hranice. Drama se změnilo v Thriller. Tento film měl i své specifické diváky,
kterým nezbývalo než přihlížet a doufat ve šťastné finále.
Přišla poslední klapka, naději a veškerý marný boj, vystřídali bezmoc, slzy a
zoufalství. Kdo doufal, že se nakonec vše v dobré obrátí, nevěřil..a zůstal jako
zkoprnělí. Nikdo z těch kteří se na filmu podíleli a byli s ním jakkoli spojeni nevěřili.
Ty hlavní postavy byly vlastně tři, ta třetí byla velmi zásadní, ale děj se odehrával
z pohledu jednoho člověka i s jeho pocity.Všichni si přáli a stále přejí, aby měl film
pokračování, v tomto případě to bylo nemožné, tedy v určité rovině rozhodně.
Film je u konce, už jen smutná hudba a jen a jen vzpomínka a nesnesitelně bolestivá
stopa, zarytá v našich srdcích a duších.
Nakonec jeden takový smutný epilog....To všechno nebyl bohužel film!
Já ten film viděl a kdyby to bylo možné, šel bych na reprízu. Ne abych znovu viděl závěrečné trápení, ale abych znovu viděl hlavní hrdinku a ty chvíle štěstí. Život někdy dává druhou šanci. Ale smrt je nesmlouvavá. Pořád mě to moc mrzí.