Je tomu šest a půl roku co se mi obrátil život naruby.
Na svět přišlo mé největší životní štěstí. Narodila se
moje malá E, s dovolením jí budu takhle ve svém článku
nazývat. Zasvěcení ví a nezasvěcení si domyslí...
Mně v té době kdy malá E přišla na svět bylo 31 let.
Dva roky před tím jsem byl ještě ve fázi, kdy představa
toho mít dítě byla ne nepředstavitelná, ale minimálně
mlhavá. Samozřejmě mentálně jsem připravený byl, ale
ta představa ztráty svého určitého já, mě děsila.
Matky to mají samozřejmě jinak nastavené než muži.
Ti bývají často nejistí a mají strach z částečné ztráty
identity. že je čekají pouze plínky plné překvapení,
neustále poblinkané věci, které se v bezpečí domova
nacházejí či probdělé noci za křiku malého cizince,
který se tam jen tak objeví.
Nicméně já osobně jsem z těchto věcí vůbec strach neměl.
Měl jsem jen občas vtíravé pocity, že můj život tak jak ho
znám skončil. Je to stoprocentní pravda, ale víte co?
Není na tom vůbec nic špatného. Do doby než se Vám
ten malý bobek narodí, tak to vnímate celkem v pohodě.
Je to v podstatě ještě nereálné něco, co je zatím někde schované
a Vám to zatím život neovlivňuje a plány nekříží. Musím Vás zklamat,
částečně už ano. Asistence u každé prohlídky, očíčka, ouška, nosánek,
kyčličky, nožičky a ručičky. Nákupy pro Vás uplně nepochopitelných a
zbytečných věcí, které se nezbytečné ukážou až mnohem později.
Preventivní prohlídky těch malých broučků v mateřských lůnech jsou
samozřejmě opodstatněné. Sami jsme se o tom u naší malé E měli brzy
přesvědčit.
Pokračování příště....