8. července 2016 v 14:53 | Praguenation
|
SAMOTA
Je velice krásná, velké modré oči a černé havraní vlasy.
Nos rovný a plné rudé rty do tvaru srdce. Vypadala lacině,
ale chlapy po ní toužili, tedy ne tak po ní, jako po tom co měla
v rozkroku. Věděla to, že velké city u mužů hledat nemůže a ani nechce.
Je svým zjevem posedlá, do zrcadla se dívá často, jestli nezestárla během jednoho dne.
Na to, že jí bylo teprve dvaadvacet, tak už za plastické operace zaplatila
desetitisíce. To je hodně ptáků a mnoho jich ještě bude, je toho hodně, co
mladá nezávislá žena potřebuje… nezávislá… závislá na své kráse a šoustání.
Byly časy, kdy si často volala s mámou, ale od doby, co žije tímto neřízeným
životem, tak spolu nemluvili. Ze začátku jí to mrzelo a bylo ji smutno, ale co
nespraví hodinky od Cartiera. Omlouvala si ve svém životě všechno, to jak se
chová, jak jedná. Nic z toho nebylo důležité, když měla okolo sebe tolik krásných
věcí a ještě více pozornosti. Ač je ta pozornost zaměřená jenom kolem její frndy.
Při posledním hovoru řekla své matce, že ji nenávidí a že už by měla natáhnout bačkory.
Hrozné že? Nenáviděla se za to, asi do doby, než položila sluchátko. Lajna kokainu a malý
večerní nákup uvedl vše na pravou míru. Když v noci ulehala, jako by do jejího těla
nenápadně vlezla ta malá, poslušná holčička, kterou kdysi bývala. To byly ty nejhorší
chvíle a ona si to uvědomovala, ale byla sama před sebou příliš hrdá, než aby si to přiznala.
Příšerný vnitřní boj, byla opravdu ztracená…ztracená v té druhé proradné, vykoksované a
ušoustané děvce….usnula.
Druhý den ráno se cítila stejně jako večer. Na nočním stolku
leží její nový a drahý telefon, na posteli nová kabelka od Louise Vuittona.
Potrpí si na takové věci, zvlášť pokud si je nemusí kupovat sama. Tentokrát jí
vůbec netěšily, byly jí ukradené. Chtěla pryč, tak moc chtěla pryč, ale ta neprostupná
tvrdá slupka ji nechtěla pustit ven. Je příliš pozdě….už není cesty zpět. Vstala a šla do skříně,
vyndala svůj nejoblíbenější saténový župan. Oblékla si ho na své dokonalé nahé tělo. Vzala ze
stolku tyrkysový hřeben , koupila ho v Miláně na dovolené. Ten si opravdu koupila sama.
Pročesávala si s ním své dlouhé havraní vlasy, bylo jí to velmi příjemné, cítila šimrání v rozkroku.
Položila ho na stůl, pomalu se sehnula k nočnímu stolku, vzala do ruky trubičku smotanou z tisícovky a šňupla si zbytku kokainu, který jí zbyl z večera.
Tak moc miluje být tím čím je. Mít tu moc nad těmi bohatými nadutými zmrdy.
Nic pro ni není tak důležité jako její vzhled. Pro něj by obětovala cokoliv.
Nesnesla by pocit, že není dokonalá a že je pouze další z davu.
Ano..je to prázdná a bezcenná šukací schránka, její duše je jako tisíckrát
použitý hadr na podlahu. Nic z toho jí nevadí.
Pro ni je důležitý luxusní, barevný a lesklý obal..to ji děla silnou,
sebevědomou a šťastnou. Někdo se jí jednou zeptal jestli bude chtít děti.
Děti? K čemu, vždyť berou krásu a osobní identitu.
To je její postoj. Ví, že je to sobecká svině, ale je to její volba..její život.
Zapálila si cigaretu , po prvním vtáhnutí kouře do plic, odložila cigaretu
na kraj popelníku, nalila si panáka skotské a na ex ji celou vypila.
Podívala se na sebe do zrcadla, lehce se usmála, ten úsměv byl spíš křečovitý
a děsivý. Otevřela šuplík od nočního stolku, sáhla do něj, v ruce držela malou
chromovanou dámskou pistoli.
,, Nenávidím svůj život, nenávidím Vás, zajímá Vás jenom moje kunda, ani do očí se mi nikdy nepodíváte."
Přiložila si pomalu hlaveň zbraně ke své hlavě, slzy jí začali stékat po tváři, byly smíchané s černou barvou
a tvořily tak potůčky, které stékaly dolů a odkapávaly neznámo kam. Ránu, která vyšla ze zbraně už
neslyšela. Jen zrcadlo bylo krví potřísněné a proud krve tekl z nočního stolku na hebký koberec, kde se
smíchal s potůčky černých slz.
Bylo ticho a byla ráda, že je ticho. Teď už teprve není sama!
pořád je to ukňourané !spisovatel z tebe teda opravdu nebude, obrovské myšlenky s prázdným obsahem, čteš asi nějaké hovadiny, ne ? a pak je kopíruješ