Začalo pršet, ale není to ten chladný, vlezlý déšť, který
Vám zalézá pod kůži. Je to déšť letní, vlahý a spojeno s
s ním se ve vzduchu mísí stovky neidintifikovatelných vůní.
Vánek z lehka šlehá do tváře. Kapky dopadají na jíž mokrou
zem, odrážejí se a tříští na další, menší kapičky, které mizí
kdesi. Kouzelný a poetický výjev, který přináší nové naděje.
Jsou v životě chvíle, kdy cítíte, že ať uděláte, co uděláte,
nic není úplně dobře. Ať se na to díváte z mnoha úhlů a
vymýšlíte desítky scénářů, jakým směrem by se Váš život
měl ubírat, Ani o jednom z nich by jste nenatočili film.
Na druhé straně, přicházejí dny, kdy cítíte, že jste se
rozhodli dobře a vše co vykonáte se setká s úspěchem.
Člověk se snaží určité věci násilně ovlivňovat, nebo
nějakým nepřirozeným způsobem lámat. Tímto způsobem
to však stejně nefunguje. Začínám pomalu, ale jistě přicházet
na to, že náš svět si z velké části tvoříme my sami. Jsme režiséři
vlastních autobiografií, tedy našich životů. Jsme hlavními aktéry
filmu o našem životě. Kolem nás se objevuje mnoho větších i
menších vedlejších rolí. Většinou jsou všechny zásadní.
Na osud a vyšší sílu věřím, nicméně my sami jsme Ťi, kteří určují
děj. Trvalo mi poměrně dlouhou dobu, zvyknout si na myšlenku,
že mnoha věcem v našem životě nemůžeme zabránit. Jsou však
věci, které ovlivnit lze a je na nás, jaký jim dáme směr.
Z letního deště je tropická bouře a hustý déšť s neutišujícím větrem,
rozehrávají svou přírodní symfonii. Přírodu a její přirozený chod, je
jedna z věcí, na které opravdu naše síly nestačí. To si však netroufnu
tvrdit o životě lidském.
Bouře ustala...všude je klid! Podobný jako v mém nitru...