Kurt Cobain, Michael Hutchence, Layne Staley, Amy Winehouse, Chris Cornell a v neposlední řadě Chester Bennington. Mnoho úžasných hudebníků a ikon, ukončilo předčasně svůj život. Vlastní rukou, nebo byla jejich smrt spojena z drogami či alkoholem. Co se odehrává v hlavách či duších těchto vyjímečných osobností, které z našich pohledů, mají vše, po čem většina lidí touží. Talent, slávu, uznání, peníze...Je to, ale opravdu všechno, co nás dělá šťastnými?! Tito lidé pravděpodobně pocity štěstí neprožívali. Jaké to musí být...dosáhnout maxima? Úplně všeho, co jste si vysnili a přáli...
Pokud má člověk nějaké cíle, tak ho žene jakýsi neviditelný hnací motor stále kupředu. Jít si za konkrétními sny a měnit je ve skutečnost. Dokud je čeho dosahovat, je to asi v pořádku.
Co nastane, když dosáhneme vrcholu? Opravdu už je možný jen sestup dolů...Démoni a vnitřní rozervanost jsou součástí duší nejen uměleckých. Velmi zásadní věc je ta, odkud člověk padá. Jestli z absolutních výšin, kde sedíte na obláčku a plní se Vám jeden sen za druým. Nebo pád z nízké okení římsy, kde je vidět každodenní realita a Vy jste její součástí.
Který z těchto pádů je bolestivější? Záleží také na individuální osobnosti. Pokud nemáte nic a žijete v uvozovkách obyčejným životem běžného smrtelníka, hojení jizev a ran života je možná jednodušší. Pokud máte vše, co život nabízí a přijdete o vše, musí to být zničující. Potom jsou tu lidé, o kterých píši dnešní blog. Mají zdánlivě vše a přesto nejsou šťastní. Utápějí se v hlubokých depresích, drogách či alkoholu.
Náraz na pomyslný strop, srazí je neznámá a neviditelná síla a tento krutý pád, má za následek tyto zoufalé činy. Sebedestruktivní život a dobrovolný odchod z tohoto světa. Fakt, že máte úspěch, plníte vyprodané koncertní haly, máte několik usedlostí po celém světě a dostatek finančních prostředků, na zajištění několika generací...nic z toho není důležité. Není to jednoduchý způsob života a ne každý je na něj připraven.
To platí o nás všech, nejen o bohatých a slavných. Život není jednoduché žít ani v těchto sférách, v kterých žije většina z nás...
Všem Vám zmíněným...Odpočívejte v pokoji!
Taková řečnická otázka "Co bylo dřív, zda deprese anebo úspěch"...
Já bych neviděla jako hlavní problém, že dosáhli všeho a mohli už jedině padat z toho vrcholu.
Jde o citlivé duše umělců, kteří mají k depresi vrozené sklony - je to daň za talent?
Kdyby neprožívali uvnitř sebe peklo, kdyby neměli rozharané pocity a stavy nestability, pravděpodobně by do svého umění nebyli schopni dát tolik... promítali do svý tvorby ty svý rozervaný duše. Tvorba jako ventil. Takže deprese byla dřív, než úspěch - který by bez deprese třeba nebyl...
Třeba takoví byznismeni, orientovaní materiálně, s chladnou myslí a nijakým talentem neobdařeni, jsou stabilní i při dosažení "všeho", co jde. Úspěch, prachy, domy... a jedou dál, nevykolejí je to, mají to jako standard.
Spíš by si to šli hodit, kdyby o všechno přišli...