Původně jsem na toto téma nechtěl nic psát, však už jsem
o této události pár článků napsal. Co to znamená, žít ve
vzpomínkách? Všichni v nich žijeme...neustále. Jak jsme
si hráli s kamarády, kdy a kde jsme ochutnali první cigaretu,
kdy to tak bylo i s prvním polibkem. Jak jsme se poprvé uvedli,
ve škole, naše první rande, náš první trapas, kdybychom se
nejraději propadli do země a nebo odstěhovali na jinou planetu.
Každý den i ten den po něm a ten další po těch dvou předchozích
dnech, neustále žijeme ve vzpomínkách. Zažíváme nové situace,
nové zážitky a každodenní osobní příběhy. Není nikoho, kdo si
kupříkladu nevzpomene na to, co dělal včera, či před týdnem.
Jsou to události ne vzdálené, ale občas nám i to nejtemnější
zákoutí naší mysli, pošle vzpomínky hodně vzdálené, které
jsme ať úmyslně či neumyslně vytěsnily...z nějakého důvodu.
Sami se potom leckdy podivujeme, kde se najednou ta vzpomínka
objevila. Co jí vyvolalo a proč se objevila právě nyní?!
Je důležité si vzpomínky uchovávat, minimálně ty krásné, ty...
kdy nám bylo opravdu dobře.
Jednu takovou mám i já. Minulý týden tomu bylo pět let, kdy
moje dcerka Elenka odešla navždy. Stal se z ní ten andílek, kterým
byla i za živa a tím andílkem, jak ji Ti, co jí znali vnímali.
Událost krutá...leč hrany jsou obroušeny. Jediné co zbylo, jsou
právě ty zmíněné vzpomínky. Leč...život jde dál a je krásný...občas!
Já jsem za některé ty vzpomínky neskonale vděčný!
To je dobře, že jste věnoval vzpomínku, tak to má být, protože život je i o ztrátách...