close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Zapisovatelnik

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Já Nora Winterová - Deník mé duše 2

16. března 2019 v 13:26 | Praguenation |  Povídky
24. září 2018
Z dob kdy jsem byla dítě, nemám jen zlé vzpomínky. Pamatuji si, že byla i doba kdy jsem ke své matce cítila lásku. V dospělosti se už o něčem takovém nedá mluvit. Bylo to zkroucené torzo toho, co má být vztah mezi matkou a jejím potomkem. Když mi bylo asi šest let, pamatuji si, jak mě vzala do dětského divadélka. Nebyla to žádná přehlídka láskyplných emocí z její strany, ale pro mě to byl jedinečný zážitek. Hlavně proto, že ještě v té době jsem pro svou matku nebyla kurva a ubohá troska, co dohnala otce k sebevraždě. Víc vzpomínek je bohužel takových, že jsem pro ni byla parazit, který se neměl nikdy nadechnout vzduchu tohoto světa. Je to směšné a zároveň smutné, že jediný světlý bod v životě byl, že mě vzala do dětského divadla. I tehdy se chovala chladně a odtažitě, jako bychom nebyly jedna krev. Jako děti jsme ochuzeni o emoce, jako jsou nenávist, zášť či zlost. Přesto vše jsem cítila, že se mi nedostává něčeho důležitého pro dětskou duši. Je tomu už pár let, co zemřela a smutek a lítost jsem nikdy nepocítila. Snad jen lítost, že jsem jí značnou dávku toho jedu vypuštěného do mého těla i duše, nevrátila zpět. Mám pocit, že ji ten jed stejně zůstal v těle a užíral jí zevnitř. Taková metastáze zloby a zášti. Nutno dodat, že zasloužená. Na pohřeb jsem šla, ale jen z jednoho důvodu, abych se ujistila, že je to co se nazývalo mou matkou opravdu po smrti. Možná je to kruté, ale o nic víc než strádání a absolutní absence porozumění a mateřské lásky. Ten pocit, když se nemáte kam schovat, před příkořím a nespravedlností světa, je velmi traumatizující. O to více, že tu vřelou náruč nenaleznete ani tam, kde by to mělo být samozřejmé. Mohlo by se zdát, že jsem nic tak strašného neprožívala. Když však necítíte to, co by mělo cítit většina dětí od svých nejbližších, věřte, že je to snad horší, než kdyby mě fyzicky trestala. Vždy jsem měla co jíst, co si obléknout. V tomto ohledu jsem nestrádala. Raději bych však chodila oblečená, jako poslední nuzáček, jen kdybych se dočkala pohlazení či láskyplného polibku. Věřím i tomu, kdybych v pozdějším věku třeba skončila na drogách, nic by se nezměnilo. Pokud jste vnímáni tak, že jste se neměli ani narodit, je to logické. Byla doba, kdy jsem si ten despekt vůči sobě vyčítala. V duchu jsem si říkala, co dělám tak zlého, že je maminka taková. Několikrát jsem s ní v minulosti o tom všem chtěla mluvit, ale dala velmi jasně najevo, že není o čem. Stačil k tomu jeden velmi mrazivý pohled. Dále jsem jakoukoli komunikaci na toto téma zavrhla. Nevím, co cítila, když mě měla uvnitř, ale nerozumím, proč se mě nezbavila, když to bylo možné. To se už nikdy nedozvím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama