25. září 2018
Miluji nástup podzimu, zima se ještě nezažírá pod kůži a slunce příjemně hřeje. Příroda vás nesoudí, neříká vám, jak jste nemožná a k ničemu. Když mi bylo hodně mizerně, chodila jsem do parku a brouzdala jsem podzimním listím. Mé nohy se sotva dotýkaly země a myšlenky lítaly v dalekém prostoru. Tam jsem byla sama za sebe, krásná, přemýšlivá, chtěná. Krása kolem mě se do mě vtiskla pokaždé, když jsem se oddala místu, kde jsem sama, bez lidí. Bez utažených provazů, které mě léta svazovaly víc a víc. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že slova jako vnitřní svoboda a volnost je ve vaší mysli. Je tomu tak! Odsouzenec na doživotí musí dosáhnout této transformace, už jen z pudu sebezáchovy. Na něčem podobném přežívám dlouhodobě i já. Tyto úniky byly mou součástí i v dětství. Měla jsem své oblíbené místo, na kterém jsem nikdy nebyla a dost možná ani takové neexistovalo. Byla to má forma imaginace někam, kde čas nic neznamená a nikdo z venku na mě nemůže. Svoboda v nesvobodě, azyl ve vězení, krása v utrpení. Mé únikové světy neměly dlouhého trvání, po otcově smrti se rozplynuly a už se nevrátily. Nebyla jsem schopná se na tu vlnu znovu nastavit. Vždy, když jsem se k něčemu podobnému upnula, nemělo to většinou dlouhého trvání. Ta malá dušička ve vás si vždy vytvoří místo, kde se cítí v bezpečí, ať je to místo reálné či imaginární. Každý to tak měl! Já těch únikových světu měla několik. Nikdy jich nebylo dost natolik, aby vydržely co nejdéle. Měla jsem jeden takový i pod dekou. Představovala jsem si, že je to opuštěný ostrov, na kterém jsem jen já. Byla tam se mnou i má oblíbená panenka Vilemína. Nosila jsem si tam i svou pohádkovou knížku, na kterou jsem si pod dekou svítila baterkou. Co na tom všem bylo jediné pozitivní, že mě matka nechávala na pokoji. Byla jsem ji tak lhostejná, že se vůbec nezajímalo, co dělám. Ano, zároveň je to velmi smutné. Tehdy jsem to tak ještě nevnímala, to přišlo o něco později. Nikdy jsem neměla ani žádnou kamarádku, myslím tím opravdovou. Občas jsem s někým byla, ale nestálo to vůbec za řeč. To jak jsem nad sebou často uvažovala, přišel mi na mysl příběh Olgy Hepnarové. Musela se cítit velmi podobně. S tím rozdílem, že já necítila nenávist vůči společnosti. I přes to všechno, být na světě jsem chtěla a lidi jsem také měla ráda. Myslím, že jsme to měli emočně stejně nastavené, až na ty psychopatické sklony. To co provedla, něčeho podobného bych schopná nebyla.
