close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Zapisovatelnik

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Já Nora Winterová - Deník mé duše 4

18. března 2019 v 9:43 | Praguenation |  Povídky
26. září 2018
Můj otec byl mírný a slušný člověk. Byl to jiný vztah, než mezi mnou a mou matkou. Byl to však slaboch. Oběť absolutistického systému, který u nás vládnul. Pamatuji si ho jako charismatického a elegantního muže. Když byl doma, nebylo tomu jinak. Vždy upravený, čistý a s lehkým úsměvem na tváři, za kterým se skrýval strach a slabost. Otec mi nikdy neublížil. Nikdy však ani jednou v mém životě neudělal nic, aby se nedělo, to co se dělo. Nikdy jsem nezaznamenala, že by matce domlouval. Žil s námi, ale jakoby tam v podstatě nebyl. Byl také svým způsobem obětí, ale já ho za to nenáviděla snad ještě víc. Byl přeci dospělý a měl tu možnost to změnit. Jsem si jistá, že šťastný nebyl. Byl to můj táta a dopustil, aby se mi děla tato příkoří. Byly dny, kdy mě napadaly myšlenky, že jednodušší by bylo od toho všeho utéct. Navždy a hodně daleko. Když občas nastaly dny, kdy jsem byla s otcem sama, pamatuji si, že mi vyprávěl příběhy z mládí. Nebylo to nikterak zajímavé a strhující vyprávění, ale moc ráda jsem poslouchala jeho hlas. Uklidňoval mě! Pamatuji si, že používal stále stejnou vůni. Nikdy nepoužíval jinou, bylo to jeho specifikum, jako to že chodil velmi hezky oblečený. Nemohu, ani říci zdali jsem ho milovala, takovou tou láskou otec a dcera, ale byl to jediný teplý bod. Jediná hradba mezi mnou a tou co mě porodila. Stalo se to jednoho zimního odpoledne, když jsem se vrátila ze školy domů. Ona byla ještě v práci a já se těšila na tu malou chvilku vnitřní svobody. Když jsem šla do svého pokoje, kolem řady oken v dlouhé chodbě, něco jsem zahlédla. Z té dlouhé chodby, plné obrazu a různých předmětů, bylo vidět do našeho altánku na zahradě. Byl to obrys něčeho, co se nedalo na tu vzdálenost identifikovat. Když jsem přiběhla blíž, byl tam otec. Nohy se mu kývaly ve vzduchu, ale jen lehce. Na druhém konci byl tlustý špagát, obtočený kolem jeho krku a konče na skoro shnilém trámu. Bylo to, to nejhorší, co jsem kdy viděla. Všude kolem byla cítit tátova známá vůně. Bylo zvláštní, ale nevypadal jako mrtvý. Opět byl čistý a do posledního detailu upravený. Ani ten jeho lehký úsměv na tváři nezmizel. Dokonce se zdálo, že vypadá šťastně. Absurdní! Cítila jsem zoufalství a zároveň obrovský vztek, cítila jsem ho silněji, než jakýkoli smutek. Opět mě tady nechal, jako tisíckrát předtím! Najednou jsem se přistihla, že mu závidím. Konečně vypadal spokojeně. Týden po pohřbu matka ztropila scénu, že je to má vina a že kdybych nebyla tak nemožná dcera, která se chová jako nejlevnější šlapka, nikdy by něco takového neudělal. Vůbec si nebyla schopná připustit, že by na tom měla také svůj podíl viny. Dokonce si myslím, že byla přesvědčená, že vždy dělala vše dobře. Jaký podíl může mít čtrnáctiletá holka na tom, že se její tatínek rozhodne skončit se životem. Že se chovám, jako děvka, k tomu ji stačilo pár nepravdivých pomluv od jiných rodičů. To matce stačilo k tomu, aby mě odsoudila. Byla to samozřejmě pouze další záminka k tomu, aby mnou mohla opovrhovat. Nerozuměla jsem tomu, jako by čekala na jakýkoliv důvod, aby si potvrdila, že se ve mně nemýlila. Někdy v těch dobách se už tak velká propast mezi námi začala zvětšovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama