27. září 2018
Další důvod, proto, co se ze mě stalo, byl ten, že jsem nakládala se svým tělem jako s kusem staré a špinavé onuce. Nevím, zdali to měl být akt nějaké pomsty, vůči všemu čeho se mi nedostávalo, vůči konvencím a také tomu, že mě mé okolí mělo za děvku. Po těch všech zprávách co kolovaly uvnitř školy, se tyto pomluvy, rozšířily do života, mimo školu. Řekla jsem si proč, se jako děvka nechovat. Už ve škole jsem byla terčem sexuálních narážek a tehdy nenápadných útoků na svou sexualitu. Byla jsem vyspělejší než ostatní. Na chodbách mě chlapci ohmatávali, tlačili na zeď a šahali mi do rozkroku, to se dělo tak v osmé i poté v deváté třídě. Nejhorší zážitek jsem zažila před vánočními prázdninami. Oblékala jsem se tehdy v šatně a spolužák, který byl častým strůjcem těchto ataků, mě zezadu chytnul a povalil na dřevěnou lavici. Byla studená, cítila jsem, jak mi vyhrnul sukni a snažil se mi dostat pod kalhotky. Pravděpodobně mi nechtěl nijak ublížit, byl to jeden z těch pokusů, který by sám nedokončil. Za chvilku mě pustil a jen prohodil, něco ve smyslu, že mě stejně jednou dostane. To bylo všechno! Mně z toho ale dobře nebylo, cítila jsem se už tehdy jako nějaká věc, kterou chce každý jen použít. Místo toho aby mě raději pozval na rande, do cukrárny, tak se projevil jako většina chlapů v mém životě a to jich tolik nebylo. Ani později se to nezměnilo. Skoro to vypadalo, jako bych vysílala nějaké tiché signály, aby predátoři mohli zaútočit. Možná si za to opravdu mohu sama, to co se mi dělo, tomu se dalo zabránit. Večírky a mejdany v nočních barech, kdy mě někdo po pár panácích zatáhnul na pánské toalety, a já se nechala, to mluví za vše. Pamatuji si, že jsem si to nechala udělat tím nejhorším způsobem. Kluk, který do mě nalil asi šest skleniček kdoví čeho, mě zatáhl do kabinky na pánské toaletě a tam mi ukázal, kdo je tady samec a pán tvorstva. Hlavu mi přitisknul na špinavé dlaždičky, které páchly směsicí zaschlého semene a moči. Bylo to strašné, vykonal svou potřebu a nechal mě tam na půl svlečenou a naprosto poníženou. Určitě si dokonce myslel, že se mi to líbilo. Nebylo to znásilnění, šla jsem dobrovolně, pokud se to po několika skleničkách, které mě odrovnaly, dá vůbec mluvit. Ne, znásilnění to nebylo, ale já se cítila, jako bych byla. Takových i daleko horších zážitků bylo mnoho. Ano, za většinu z nich si mohu sama. Můj protest vůči mateřské lhostejnosti dosáhl dokonalosti. Pokračovalo to i přes to, že tato takzvaná pomsta byla pouze, sebedestruktivním jednáním a jediný výsledek byl ten, že mě posouval hlouběji až na samé dno. Matka byla tou dobou už dva roky po smrti. Zabila ji hořkost vůči světu a všemu. Malou útěchou mi bylo, že mě třeba vidí. I kdyby tomu tak bylo, co by se změnilo. Že by mi shora seslala omluvný vzkaz, který by to vše změnil? Karty byly rozdané a takhle to v životě nechodí. Mohla jsem se vzepřít osudu a na vztek to vše otočit a nasměrovat správnou cestou. Pokud však v sobě máte zakořeněno tolik nedobrého, jste předem odsouzen k neúspěchu.
