Je den a přesto je šero, prach polétáva
vzduchem, jako neklidné hejno, co se
schovat potřebuje, aniž by vědělo před
čím. V údolí se stále drží mlha a nestoupá,
možná tam zůstane na věky. Možná
bude už na věky tma a den se zahalí do
věčného hávu polétavého popelavého prachu.
Jdu údolím stesku už dlouho, už ani nevim
jak zní lidský hlas. Zkoušel jsem promluvit
sám, ale hlasivky vydaly pouze vyprahlé
zachrčení. Mnohokrát jsem se na své cestě
modlil za déšť, nebyl jsem však vyslyšen,
jak bych také mohl... Bůh není!
Selhává i tělo, čím dál častěji postavám a
odpočinout musím. Stojím a hledím do
dáli a mé oči se zužují v domnění, že něco
spatřím, ale nic a nikoho nevidím. Je to už
mnoho měsíců, kdy jsem lidskou bytost
spatřil. Jsem sám, vím to... jen to smíření
se s realitou je nepřekonatelné.
Procházím něčím, co kdysi asi vesnicí bývalo. Už jen torzo zbylo z něčeho, kde
možná lidé přebývali. Kdyby zde ležely,
alespoň mrtvá těla, to by bylo alespoň něco.
Další kus země bez pulsu, bez života.
Kámen na kameni nezůstal. Kdysi tady někdo vyrůstal a pravděpodobně i zemřel.
Důkaz po té přeměně však nezůstal, jen
trosky a kámen na kameni.
Když vycházel jsem z něčeho, co kdysi něčím bývalo, viděl jsem na zemi pod
starými vyvrácenými dveřmi ležet panenku.
Bez očí, bez vlasů i bez rukou.. Ani ta malá
hračka nepřipomínala to, čím kdysi byla. Popel popelu, prach prachu.
Snažím se zrychlit, chci být pryč z tohoto zbídačeného místa, však únik je nemožný
a to proto, že jsem nic než zoufalství nenašel. Panenku jsem si však odnesl, lepší
mrtvé něco, nežli živé nic.
Jdu už dlouho, ztratil jsem pojem o čase, ztratil jsem pojem o dnech. Měsíc se dá tak tak odhadnout. Další dny nastanou a já nepoznám rozdíl. Kdyby se alespoň noc změnila v den, kéž by alespoň to bylo možné
rozeznat.
Vzpomínám kdy bylo vše zalité světlem. Zdá se to jako film, který dlouho nikdo nepromítal. Není dlouho, co mi slunce ozařovalo obličej, mně a moji milované E. Je to však dost dlouho na to, abych udržel myšlenku, co přežije sotva minutu.
Vzpomínky na E mě ženou dál a nenechají mě přestat hledat. Hledat teplý bod a naději
v zemi slunce. Nebýt těchto vzpomínek, neni
cesty této, nebo mě na této cestě. Spáleniště věků minulých, muzeum vyhaslých životů či
galerie smrti. Tím vším jsem svědkem na mé nekonečné cestě.
Přijde mi, jako bych se toulal několik desetiletí, mé nohy by mohly vyprávět příběhy z prašných cest, kde se ostré kamínky zarývaly do mých chodidel.
Mé oči by mohly promítat filmy o beznaději, smrti či zkáze.
Už si nepamatují kdy jsem viděl let čápa, třepot křídel motýlích, nebo slyšel vytí vlků.
To mrtvo je skličující velmi a smutek se dere do srdce. Snad ještě chvíli vydrží, abych nepadnul v prach, na půli cesty.
Kolik kroků jsem ušel není mi známo. Když jsem pouť započal, je to velmi dávno a boty jsem měl zbrusu nové, teď jen cáry z nich lítají a před rozpadem jsou, jako celá tato země.
Už se stmívá, den se mění v noc a naopak. Den o de dne mi tento cyklus rychlejší se zdá. Přestal jsem vnímat čas už před mnoha týdny. S nocí se vše smířlivější zdá. Závoj noci, přikryje vše zlé, co den ve svém děsu prostírá jako starý barman v zapadlém Bistru Zapomnění.
Držím v dlaních hadrovou panenku, kterou jsem na na cestě našel. Komu mohla patřit? Jistě dítě vlastnilo tuto, ošklivou hračku. Byla symbolem úpadku a toho, co z našeho světa zbylo. Kdysi čistá, roztomilá, dnes zašlá, špinavá a k nepoznání.
Panenku svírám pevně ve své ruce, jako ji kdysi svíralo dítě, kterému hračka patřila. Mohlo by se to zdát směšné, u dospělého muže. Není zde však nikoho, kdo by toto soudil.
Mohlo by být září, možná srpen jest. Venku se dá ještě celkem přebývat. Co nastane až zima udeří... nevim. Raději nedomýšlet, třeba mi do té doby selže tělo a já budu posledním
z mnoha zemřelých.
Už pomalu uléhám na starý pytel z plastu, už skoro děravý a mé svaly a vše uvnitř mě pálí. Uléhám s jistotou, že zítra bude vše stejné a já půjdu opět sám, zemí nikoho, místem bez hlesu a cestou do nikam.
Snad jitro se zase objeví, to pravé a netemné.
Snad dříve... Než usedne prach.