Mám rád pohled z otevřeného okna,
kdy jsem přítomen toho, co je venku.
Částečně součástí všeho , ale skryt za záclonou.
Režisérem okamžiku, kde
oči jsou kamery, jenž sleduji
děj. Film života se rozbíhá,
v podstatě točím na jeden záběr.
Zvuky z ulice i hlahol z parku
jsou mým soundtrackem.
Chci prostě, chci točit dál, ale
ještě nechci ulehnout se
soumrakem. Baví mě co vidím.
Pohledem ustanu, na mladé dívce, jak
líbá asi stejně starého chlapce.
Kolem prochází starší žena se psem,
však ušklíbne se závistí,
nad zamilovaným párem.
Dostavil se asi smutek,
nad ztraceným mladím.
Postarší muž, který vychází z
ještě staršího domu a míjí ženu
se psem. Mohla by to být jeho paní,
ale není. Oba jsou osamocení
Když je několik kroků za ní, otáčí se
a praví, ať není smutná, že nejsou jiní,
než byli oni sami, jen o pár desítek let
dříve.
Najednou se objeví lehký úsměv na tváři
ženy. Jako by si vzpomněla na to,
co prožila za mladých let. Stále s tím
lehkým úsměvem a nepatrně narůžovělými
tvářemi se otočila na může a se slovy ,,Děkuji " pomalu odcházela pryč.
Jeden neobyčejný podvečerní pohled z okna a najednou tolik příběhů. Střípky, které je
nutno sesbírat a promítat je v mysli dál.
Premiéra se nekoná, jsou příliš intimní.
I já je mám půjčené a stydím se, že jsem
je částečně prožil. Snad mě nikdo nenařkne,
z krádeže cizích příběhů. Důležité však je,
žít hlavně ten svůj.
Raději už zavřu okno!